Po dvouleté přestávce a dlouhém zvažování, kterého závodu se v Maďarsku zúčastníme, jsme se nakonec opět zúčastnili závodu Postás kupa. Letos nám počasí moc nepřálo a do svého deníčku si poznamenávám, že to byla winter edice. Jelikož jsme byli jediní cizinci, tak organizátoři asi usoudili, že nemá smysl vydávat pokyny v jiném jazyce než v maďarštině a nám nezbývalo nic jiného, než si oprášit své jazykové znalosti a využít pomoc google překladače.

Čekal na nás hornatý terén, z velké části s dobře průběžným listnatým lesem, místy s kamenitým podložím. Některé části se vyznačovaly extrémně detailní topografií.

Největší zážitek jsme měli hned první den cestou na shromaždiště. Podle pokynů parkování mělo být podél polní cesty ve vzdálenosti 50 až 800 metrů od centra. My jsme startovali pozdě, a když jsme přijeli na místo odbočení z hlavní cesty na polní cestu, nějaký organizátor nám ukazoval, že máme jet na opačnou stranu (později jsme zjistili, že provizorní parkoviště bylo už plné). Před námi jelo další auto a tak jsme jeli tak dlouho za ním po rozbité cestě, až jsme skončili pod lomem (červené kolečko na fotce) na opačné straně, několik kilometrů od centra. Chudák Ford, ten hodně trpěl a podvozek to párkrát pěkně schytal.

První etapa závodu nebyla až tak moc náročná, teplota kolem 5°C, prostě taková normálka, nic extra. Daly se občas zvolit i nějaké obíhačky, abychom šetřili svoje kotníky. Za to druhá etapa byla mňamka. Do rána napadalo cca 5cm sněhu, což hodně ztížilo běh a nebylo vidět, do čeho šlapeme.

Shodli jsme se, že tratě v druhé etapě byly náročné a navíc v lese to taky hodně klouzalo. Šutrů bylo všude plno. Neoficiálně soutěž o to, kdo z nás se vícekrát poroučel k zemi, asi vyhrál Aleš (vypadalo to, že se vyválel v bahně a byl obdivován v cíli zejména veteránkami), ale Vlastík mu úspěšně sekundoval. Já jsem v druhé etapě nespadl ani jednou, ale možná jsem si to vybral o týden dříve, když jsem při mapovém tréninku v Šaštíně hodil šípku a bohužel spadlý strom, který ležel v trávě, mi neuhnul a rozsekal jsem si hlavu.

Níže je trať kategorie H55 v celé její kráse. I když byla naše výprava skromná, tak jsme zaznamenali dvě 3. místa a jednu bramboru a ostudu jsme neudělali.

Jo, a abych nakonec nezapomněl, proč jsme tam jeli, i když se budu asi opakovat. Kulinářský zážitek byl neopakovatelný a naše návštěva restaurace Mediterraneo v nás zanechala nezapomenutelné vzpomínky.

Vše pečlivě zaznamenal a převyprávěl.

Nikola