Nabrat směr a rovně za nosem, případně si vybrat po které cestě zvolený postup oběhnout. Tak by se dalo asi v kostce charakterizovat hlavní rozhodování na klasické trati mistrovství Moravy, pyšnící se pro letošní rok přídomkem „mezinárodní“ – tři měsíce před rozhodujícími boji mistrovství světa v nedalekých lesích zavlálo na stojanech v cílovém prostoru celkem dvacet vlajek. Punc světovosti tak „obyčejnému regionálnímu mistrovství“ (navíc v nepříliš zajímavém terénu, co si budeme povídat) dodává účast takřka kompletní světové špičky, z absolutní elity chybí Švýcaři a Francouzi, ale Rusové a Seveřani jsou zastoupeni prakticky tím nejsilnějším, co mají k dispozici, o domácích borcích nemluvě.

Co se elitních tratí týče, vypadalo hrozivě zejména mužských 16,5 km, ale v tomhle leteckém terénu to chodili pod 5’ na kilák a první dva se dostali pod 80’ (1. Wingstedt, 2. Nordberg, 3. Smola). Bohužel o klasice se asi moc nedá mluvit u žen – těžko se sice dalo předpokládat, že famózní Švédka Eliasson „uteče“ ostatním (2. Jukkola, 3. Hausken – ve stejném pořadí budou dobíhat i zítra pro medaile štafet) o čtyři minuty, ale „klasika“ pod 50 minut, to je trochu stavitelský úlet. Jak to vypadalo v celém lese, se můžete podívat na mapě s tratí (359 kB) – a doběh, který bylo potřeba dovést do centra obce, máte přímo tu…
Trochu jiný zážitek než na českých „top“ závodech přinesl dvojjazyčný komentář – zejména na „zpěvný přednes“ Švéda Anderse Vestergaarda („komentátorský inventář“ závodů světového rankingu) si člověk musel chvíli zvykat (druhý den už to bylo fajn :o) a ten chlap fakt umí). Pokud jde o český komentář, v sobotu známé o-spíkry vystřídal televizí odkojený Štěpán Škorpil – netroufám si soudit, zda je lepší nebo horší než orienťáci (dobrý byl, o tom žádná), jen jednu věc si doufám příště (pokud bude komentovat MS) odpustí – přechylování cizích jmen je možná dobré pro mediální …, ale v komentáři závodu a zejména při vyhlašování vítězek je „Lena Eliassonová“, „Heli Jukkolová“ atd. uširvoucí zrůdnost. (Nevím o tom, že by v zahraničí takovýmto způsobem měnili česká jména…)
Hodně dobrým nápadem bylo „setkání po letech“ pojaté nejen jako „vyhrabání zasloužilých“ a formální děkovačka štafetovým medailistům z mistrovství světa před 25 lety (pro nás jedno z nejúspěšnějších, dá se říci že Maďarsko 1983 představovalo začátek úspěšné éry 80. let, která vyvrcholila na zatím posledním MS u nás v roce 1991). Kdo dnes zná jména Knapová-Kalibánová, Bártová, Galíková-Hlaváčová, Kuchařová a Uchytil, Ditrych, Pollák, Kačmarčík jinak než že pár z nich se občas objeví na bedně mezi nějakými veterány? Tady daly zdařilé rozhovory možnost nahlédnout „pod pokličku“, jak tehdejší hvězdy dnes žijí a co dělají.

Možná lepší klasiku (i když ne délkou) než sobotní klasická trať nakonec nabídl nedělní závod štafet. Docela odlišný terén, kopce a prudké svahy, sem tam kamenitá drolina pod nohama, před diváckou trocha hustníků, na závěr zámecký park, ale jinak převážně čistý bukový les (viz celou mapu s tratí, 268 kB) – troufám si tvrdit že o trochu větší radost z orienťáku, i když na druhou stranu taky trochu větší záběr na morál po včerejší porci kilometrů. Pár pěkných postupů na volby a solidně rozfarstované tratě – už rozmezí parametrů (7,5–7,9 km a 405–495 m převýšení) leccos napovídalo.
Celkem šestkrát (včetně úvodních dvou sprintů) zněla na počest vítězů švédská hymna. Nekorunovanou královnou moravských lesů je Lena Eliasson, nejen že nepoznala porážku ve třech individuálních závodech, ale i nejlepším časem na úseku dovádí do cíle švédskou štafetu před Finkami a Norkami. To v mužské kategorii mají dva borci v závěrečném účtování po dvou výhrách – po bok Emila Wingstedta se dneškem zařazuje Michal Smola. Zásluhu na tom, že podruhé (a dnes s patřičnou diváckou kulisou) zní hymna česká (jen my a Švédi, není to hezký? :o), má samozřejmě i Honza Bet Procházka, který přivedl do cíle smečku vlčáků z prvního úseku (totéž se ostatně povedlo i Radce Brožkové), i Tomáš Olaf Dlabaja finišující pro titul, ale byl to právě Bingo, kdo v přímém souboji s Wingstedtem na druhém úseku nadělil fenomenálnímu Švédovi tři minuty a odsoudil tak skandinávskou špičku jen k těsnému souboji (2. Švédsko, 3. Norsko) v bezpečném odstupu za Olafem.

Trochu ve stínu mezinárodní akce zůstala tentokrát domácí soutěž, ale přece jen je moravský mistrák již tradičně startem béčkového žebříku – tak se podívejme, jak jsme si vedli. Nejlépe vstoupila do soutěže Gabča Hiršová na třetím místě v D12; bohužel ji tentokrát už z mláďat nikdo nenapodobil, Otík i Saša se ve svých kategoriích zařadili zhruba do poloviny startovního pole. V béčkových jednadvacítkách to v sobotu nakopl Zdeněk, desáté místo ve slušné konkurenci určitě těší víc než skalpy klubových kumpánů. No a ať nezapomínám na staré páky, první flek urval Hrouda v H35, Libor Hirš v H45 a pochlapil se i Emil Bauer třetím místem v H60.
První mužskou štafetu (s krásným věkovým průměrem 33 let :o) na Bouzově vytáhl Karel na začátek čtvrté desítky a v „redukovaném pořadí“ (přeloženo do češtiny: mezi českými kluby) na šesté místo (že prý jsme mu se Zdenkem položili dobrý základ – ale doběh to byl docela mazácký, před náma dlouho nic, zato v dalších minutách už se to hemží…). Jeden bod by měla brát i „mladá garda“ (Hojsi, Adam, Kočka) za 20. místo, zatímco děvčatům (Martina H., Martina B., Saša) 17. pozice nestačí (zde bere body prvních 15). A rozhodně nesmíme opomenout trio veteránů, které v sestavě Nikola, Emil a Pavel vyválčilo čtvrté místo v H140, ani Sašu Jordanova, jenž se coby host u „medvědů“ z Bety postavil na stříbrný stupeň v H14.
Vše potřebné najdeme na stránce závodů, mezinárodní mistrovství má samozřejmě i reprezentativnější anglickou verzi.