Protože jsem se doslechl, že o zážitky z Vasáku opravdu je nějaký zájem, splním co jsem slíbil a pokusím se je tu trochu popsat. Příběh tedy začíná den před závodem a všudypřítomnou nejistotou, jestli budeme schopní ujet 90 km.

Do poslední chvíle jsme taky vlastně vůbec nevěděli, jak na závod pojedeme a kde noc před závodem přespíme. Po několikadenním hlednání, rozhodování a zvažování se naše posádka (3 Češi a 1 Němec) nakonec rozhodla jet do Švédska autobusem, společně s univerzitním klubem NTNUI, lépe řečeno s jeho běžkařskou sekcí. Večer před odjezdem jsme měli v plánu mazat lyže. A že začneme až se vrátíme ze školy a najíme se. To znamená tak v 7 večer. Přišlo mi to jako docela dostačující, tak, abychom šli spát tak do desíti. Nicméně se ukázalo, že mazání není mazání a když chcete pořádně namazat na 90 km, nějaký čas to zabere. První mazal náš kamarád z Německa, Tobi, a když už mazal hodinu a půl, strašně jsme se mu smáli, že je strašně pomalý. Mělo by to i důvod, protože lyže mazal asi tak potřetí v životě…

Po dvou hodinách si dal Tobi pauzu, tak jsem se ujal mazání já. Začal jsem číštěním měkkým žlutým voskem, pak zeleným parafínem naspod a 3 vrstvami fialového fluorovaného parafínu, na kterém jsem plánoval už pak jet. Myslím si, že jsem mazal docela rychle, protože jsme tu za zimu už přecejen párkrát mazali, ale stějně jsem to pod asi 90 minut tvrdé práce nestačil. Skluzové části na třech párech lyží jsme tedy nakonec asi po 5 hodinách nějak zplichtili. No a protože předpověď na závod byla hodně stabilní, chtěli jsme si rovnou připravit i odrazovou část. Zažehlit zelený zakladní klistr a 3 vrstvy tzv. „base wax“ zabraly další 2 hodiny. Hlavně piplačka se zeleným klistrem a jeho plánovanou „tenkou vrstvou“ se mi teda o půl druhé ráno fakt nelíbila. Nakonec jsme  lyže s velkou pomocí žehličky, několika škrabek a benzínového čističe dostali do stavu, ve kterém bylo možné lyže považovat za „nějak namazané“. Kvalita ani vzhled ani jedné z našich skluznic ale rozhodně neodpovídala důležitosti, jakou jsme závodu přikládali. Na dobrém pocitu z mazání určitě nepřidalo následné ohledání kuchyně (ve které jsme tentokrát výjimečně mazali), při kterém jsme zjistili, že od klistru je úplně všechno, od příborů přes šusťáky sušící se v rohu, po jídelní stůl. Od parafínu zase byla (a stále je) perfektně naleštěná podlaha, tak, že se teď u nás každá „prudší zatáčka“ rovná pádu na zem. Nicméně v tu chvíli už bylo důležitější jít spát a nepiplat se s nějakými klistry nebo uklízením. Druhý den, po 4 hodinách spánku jsme tedy vyrazili k autobusu, předpokládajíc, že Ingvarovi, tedy 4. spolubydlícímu, bordel po mazání nebude vůbec vadit a že to na nás počká až do příjezdu. (Předpokládali jsme samozřejmě správně.)

Po cestě, která mimochodem měřila zhruba 470 km a trvala se zastávkami skoro 10 hodin, nám nabídli k zakoupení jejich klubové závodní oblečení. Mezi vším tím pro nás nezajímavým a drahým zbožím se ale našel například jejich starý model čepice, v ceně 20 NOK, což je asi 65 Kč. Takže náš čtyřčlennný tým („tým Adam“, jak nás nazýval vedoucí autobusu) samozřejmě neváhal a zakoupil 4 kusy. Pokud jsme chtěli mít na soukromých NTNUI občerstvovačkách nachystané svoje poživatiny, nebyla ani jiná možnost, protože podle těchto čepic nás oni „servismani“ mohli rozeznat od ostatních a něco pro nás nachystat.

Noc před závodem jsme spali asi 30 km od Sälenu, kde se startuje, na zemi v kuchyni jakési Švédské obdoby turistické základny. Večer se jen domazaly finální vrstvy vosku ( už „jen“ 4 vrstvy modrého extra, někteří mazali i 6 vrstev), snědla poslední kila těstovin a šli jsme spát. Usínalo se dobře, ale vstávalo špatně. 4:40 totiž normálně opravdu nevstávám. Start byl v 8:00, tudíž jsme muselí být na místě v 6:00. A v zhledem ke kolonám na cestě jsme museli vyjet už 5:15.

Kamil a jeho "domeček" z lyží

Přesně v 6 jsme mířili od autobusu, stále ještě se všemi věcmi, ke startovní aréně. Dav postupně houstnul, až se zastavil. Ještě nám zbývalo nějakých 150 metrů do samotného startovního pole, když  jsme zjistili, že dav se nezastavil, že jen plynule přešel v regulérní frontu na vstup do startovního prostoru. A to byla jen jedna fronta z deseti, tedy pro desátou a taky poslední startovní vlnu. Fronta šla naštěstí docela rychle, takže jsme si s dostatečným předstihem našli místečko, sbalili jsme zavazadla pro přepravu do cíle a vyrazili hledat kamiony, které zavazadla převáží. Nebylo to těžké. I když prorážíte jednotlivé davy a fronty lidí, ať už na startovní prostor, na toitoiky, nebo na převlíkací budky, asi 20 obrovských žlutých kamionů firmy DHL jen tak nepřehlédnete.

Davy

Pak už bylo v plánu si „jen“ zajít na velkou stranu. Tedy začít tím, že si vyberu frontu, která čítá co nejméně desítek čekatelů. Asi by tam museli mít opravdu stovky kadibudek, aby se netvořily nechutné fronty. Po 45 minutách poskakování, a přesto mrznutí ve frontě, jsem konečně vybíhal z toitoiky směrem ke své startovní pozici. Měl jsem cca 10 minut na to, abych natočil poslední přestartovní video, sundal ze sebe poslední oblečení, napil se, snědl poslední banán, zapózoval pro spřátelené fotografy (Tobiho), zabalil všechny zbytky věcí do označeného pytle a ten zahodil na stranu startovního davu, rozložil „domeček“ z lyží a hůlek, který si každý posaví na svém místě, vyrobil ionťák na cestu, nasadil sluneční brýle a postavil se na lyže aniž bych nespadl. Naštěstí se v naší vlně odstartovalo o nějakou tu minutku později, takže jsem se i stihl podívat, kam že to vlastně jedeme.

Těsně před závodem (zleva: Adam, Kamil, Martin, Tobi)

Na prvních cca 400 metrech závodu to chtělo hlavně umět brzdit hůlkama a nenarazit do závodníků před sebou. Když někdo z vedlejších stop spadl, celý ten stojící či brzdící vláček lidí za ním pak vypadal opradvu hodně srandovně. Po oněch úvodních metrech se nám s Martinem podařilo dostat na úplně pravý kraj, kde nebyla žádná stopa, bylo to jen uježděné a skoro nikdo tam nejel. Takhle se nám podařilo předjet spoustu lidí (odhadem tak 2000 ks).

Pak přišlo zúžení ze startovních 50 stop na zhruba 30 stop a první kopec. Kopec sám o sobě vždycky znemaná velké zpomalení jedoucího davu, když se přidá ještě takové zůžení, bylo z toho na pár minut úplné zastavení. Martin zmizel někam do stáda, Tobiho jsem na chvíli zahlédl kousek před sebou. V davu jsem potkal opravdu hodně Čechů (mimo jiné třeba i slepou holku, kterou v takovémto davu jen naváděla průvodkyně), takže se mi podařilo veškerou nervozitu z čekání nějak rozptýlit prohozením pár slov. Prní kopec měří 2 km a je výhodné se na tento kopec dostat co nejdříve, dostat se co nejvíce dopředu. Zase jsem si tedy občas našel na pravé straně trati hodně úzký proužek tvrdšího sněhu, přes který se mi zase podařilo předjet nějaký ten tisíc lidí. Těžil jsem taky trochu z hodně dobré mázy, vůbec jsem neměl problém se smekáním, nemusel jsem vůbec „stromečkovat“, narozdíl od téměř všech okolo. Prvních 10 kilometrů, do prvního mezičasu, to bylo opravdu jen o trpělivosti, drzosti a o síle v rukou při krátkých akceleracích. To pak platilo více méně samozřejmě i po celou trať. Podle mezičasů se mi do prvního mezičasu na 10. kilometru podařilo předjet zhruba 5000 závodníků.

Na rovných pasážích za prvním mezičasem jsem se musel po druhé pochválit za skvěle připravené lyže. Jely jako po másle, hlavně když jsem jen nesoupažil, a opravdu jsem si to užíval. A nejen lyže byly skvělé, cítil jsem, že i ty najeté kilometry za leden a únor opravdu k něčemu byly, v nohách jsem vůbec necítil námahu, v rukou trochu. Využil jsem na rovině svůj dlouhý orienťácký krok a předjel prvního důležitého soupeře, Tobiho. Čekal jsem, že pojedeme spolu, ale neudržel se ani sto metrů.

Někde mězi 20. a 30. kilometrem jsem si začal uvědomovat, že skoro jenom soupažím a že pokud takhle pojedu dál, ruce mi odejdou a ani jsem si neodvažoval odhadovat, jak by to dopadlo, kdybych třeba 30 km před cílem už prostě nemohl zabírat rukama. Chvílemi jsem se snažil praktikovat nějakou úsporonou techniku, tedy spíš se jen ohýbat v zádech, ruce jen natahovat dopředu a hlavní pohyb provádět lopatkami. Chvílemi jsem jel klasicky i nohama, chvílemi to bylo jen na schoulení do vajíčka a odpočinek. Bylo mi jasné, že kdybych celou dobu soupažil, bylo by to rychlejší, ale já jsem raději volil jistotu, tedy rozložit sílu na co nejvíc čístí těla a nějak dojet.

Prvních 30. kilometrů jsem pociťoval neobvyklý hlad, přestože jsem se ráno nacpal kaší a banány. Naštěstí tu byla naše týmová občerstvovačka, kterou jsem využil i ke krátkému odpočinku, protože na nás suchary z poslední vlny nebyli už úplně ve střehu, tím, že jsem si svůj nachystaný banán zvedl ze země a oloupal sám. Tento banán mě úplně spravil a i když jsem už ujeté kilometry cítil, tušil jsem, že dojedu. Asi tak jediné, čím jsem si nebyl v tu chvíli jistý, bylo, jak mohl Jörgen Brink zrovna finišovat o vítězství, když jsem byl teprve na kontrole průjezdu na 47. kilometru (na mezičasech byl vždycky rozhlas se spíkrem). Asi to chce trochu víc chodit do posilky.

Následovalo množství kilometrů strávených hlavně užíváním nádherného počasí, vybíraním v dané chvíli nejrychlejší stopy, doufání, že přede mnou nikdo nespadne ve sjezdu. Taky jsem se pořád trochu šetřil na dva avizované „kopce“. První z nich jsem vůbec nazaregistroval. Možná to byly ty mírně se zvedající pasáže, kde zase okolojedoucí lyžaři  často nastoupili do stromečku a zaterasili tím celou trasu. Holt třeba kopce na Pradědu jsou trochu jiné kafe a poznal jsem, že když se řekne kopec v Česku, znamená to úplně něco jiného než ve Švédsku.

Trochu mě, jakožto člověka zvyklého jezdit po evropských (kontinentálních) dálnících, kde pomalejší jedou v pravo a dříve nebo později pustí rychlejšího i z levého pruhu, zklamalo, že na Vasáku to takto nefunguje. Občas jeli 4 lyžaři ve čtyřech stopách vedle sebe naprosto stejnou rychlostí a i když jsem se k nim svým typickým dupavýcm stylem přiblížil nebo jsem jim už nějakých pár set metrů jezdil po patách, téměř nikdo mě nepustil. Pokud je vedlejší stopa obsazená, tak chápu, že nezrychlí nebo nezpomalí, aby někoho pustili, ale když tu možnost mají a neuhnou, to opravdu nechápu. Všechno ostatní ale pořád bylo perfektní, takže mi to nijak náladu nezkazilo a dál jsem se spíš soustředil na předjíždění v místech, kde byl uježděný pás sněhu zase o něco širší, na udržení rozumného tempa, na správné občerstvování a na krajinu okolo.

Před závodem jsem měl trochu obavy o občerstvování. Čekal jsem, že budou nabízet tradičně banány a čokoládu. Nic z toho neavizovali, místo toho jen kuřecí bujón a „Vasa housku“ (+teplý ionťák a vodu samozřejmě). Musel jsem uznat, že pokud do závodu člověk nejde vyloženě bez tělesných zásob, naprosto to stačilo. Naopak jsem byl naprosto spokojený a svoji nacpanou ledvinku s proteinovým tyčinkami, energetickými gely, hroznovým cukrem, čokoládou a litrem ionťáku jsem vůbec nevyužil. Jediný problém na občerstvovačkách byly ty všudypřítomné davy závodníků, kteří zase tradičně moc nepředpokládali, že takhle vzadu ještě nekdo závodí a trochu tam blokovali. Ale minuta ztráty na každé z asi 8 občerstvovaček není v celkovém času skoro vidět, navíc je to odpočinek, takže to zase nepovažuju za ztrátu. Pořád jsem „doplňováním paliva“ strávil relativně málo času, mazací servis jsem nevyužil vůbec, takže se mi vždycky podařilo posunout se zase kousek dopředu.

Zhruba od 50. kilometru, tedy už okolo poledne a o nějakých 100 metrů níže než byl start se trochu měnily podmínky, sníh byl už rozbředlý, nejel tak rychle a chtělo to trochu lepší koncentraci techniku. To mi trochu pomohlo, protože lyže se odrážely pořád porádně a hlavně v krátkých strmých kopečcích jsem měl hodně navrch.

Lepší lyže mi taky pomohly k tomu, abych někde na 60. kilometru předjel Martina, který jel ze začátku o něco rychleji, pač má rozhodně silnější ruce (plavec, ještě před 3 lety v repre), ale už mu lyže viditelně moc nejely. Od pohledu na techniku bych taky tipoval, že mu trochu došlo fyzicky. Na to, že toho najezdil před závodem odhadem tak třetinu toho co já a z toho skoro nic klasicky, je to stejně obdivuhodné. Jen jsem ho stihl trochu povzbudit a zeptat se, jestli neviděl Kamila. Toho jediného z nás 4 jsem chtěl opravdu porazit. Neviděl ho. Předpokládal jsem, že je ještě někde před náma, tak jsem zase trochu zabral a soupažil dál. Druhou NTNUI občerstvovačku na 70. km, kde jsem měl nachystané dva banány, jsem už jen minul. Zní to možná trochu troufale, ale na 30 kilometrů před cílem jsem si byl téměř jistý, že už dojedu bez problémů do cíle.

Poslední třetina závodu už neměla tak pěknou trať, ani stopy už nebyly zdaleka takové, jako na začátku. Sníh byl čím dál pomalejší a muselo se hodně píchat i zkopce, což už bylo po nějakých 5 hodinách jízdy trochu nuda. Občas jsem si našel nějaký hezčí zadek, za kterým se dalo chvíli jet, nebo jsem se předháněl se soutěživými veterány, kteří těžce nesli, když je někdo předjížděl. Na poslední občerstvovačce dávali jen kafe, které jsem vůbec nechtěl. Ale když už jsem si ten kelímek ze zvyku vzal, kopnul jsem ho do sebe. Trochu mě to nakoplo, ale hlavně se mi z něho chtělo akorát čurat. Posledních 10 km ubíhalo opravdu hodně pomalu. Přišlo mi to, jako kdyby každý kilometr byl jako 10 kilometrů ze začátku závodu. Asi to bylo kombinací únavy, pomalého sněhu, kompletně sjetého vosku a ne tak aktraktivním okolím. Už tak nějak automaticky jsem se doplácal do Mory, kde je tradčně cíl. Trať je zavedena až do úplného centra městečka, takže dojezdová atmosféra je opravdu příjemná. Diváci jsou rozesetí téměř podél celé trati, ale tady je jich samozřejmě nejvíc. V uměle nachystaných kopečcích ve městě se mi podařilo trochu rozptýlit diváky. Okolní závodníci totiž zase stromečkovali a já, když jsem se už docela unavený snažil předjíždět těsně okolo diváků, jsem zavrávoral a málem jsemv poslední zatáčce spadl. No co, na internetu je kdyžtak videí s lidmi padajícími na cílové rovince Vasáku spousta.

Nějaký člověk se se mnou snažil soupeřit v cílové rovince, ale nechal jsem ho vyhrát. Jednak vypadal, že do posilky chodil trochu víc a druhak už jsem najednou nějak neměl potřebu předjet ještě o jednoho člověka navíc. V cíli mě nečekalo nic extra, jen jsem zahlédl hodiny, na kterých jsem zjistil, že můj čas je zhruba 6 hodin 25 minut. To bylo zhruba o půl hodiny pomaleji, než jsem doufal, ale bylo mi to v tu chvíli celkem jedno. Byl jsem rád, že jsem v cíli a že mě teď čeká už jen sprcha, večeře (v rámci startovného) a cesta domů. Tedy ještě před tím jsem si někde měl vyzvednout svoje věci. Odevzdal jsem lyže do obrovské společné úschovny, pokračoval dál s davem doběhnuvších, nasednul jsem na autobus, který mě zavezl na obrovské hřiště plné barevně odlišených pytlů s věcmi. Já jsem měl pytel šedý a nikde jsem žádné šedé pytle nenašel. Bylo mi řečeno, že šedé pytle jsou někde úplně jinde a že mám jet zpět autobusem do cíle. No celkem mi zabralo asi hodinu, než jsem se dostal ke svému šedému pytli. Ten byl na dalším obrovském hřišti posetém pytli, vypadalo to tam jako na skládce odpadu.

Společná sprcha byla překvapivě rychlá a teplá. Zbývalo vystát poslední frontu na večeři, kde jsem taky konečně potkal Kamila. Zařízl jsem ho o cca 40 minut. Paráda. V jídelně jsme potkali již chlastajícího Martina. K večeři totiž dávali zadarmo i pivo. Martin si dal aspoň 4 a vzal si i na cestu. Nebylo nic moc, ale darovanému koni na zuby nehleď a když jsme si vzpomněli na cenu piva v Trondheimu (v přepočtu 100 Kč za podobnou třetinku), nebylo co řešit. Po chvíli dorazil i Tobi, viditelně docela zklamaný se svým výkonem. Začal s běžkami až tuto zimu a odjel to na lyžích které jsme našli. Opravdu nechápu, jak může být zklamaný z času 7:30, z poslední vlny.

Na večeři jsme závod trochu probrali a vydali jsme se hledat náš autobus na parkoviště autobusů. Naštěstí náš řidič zaparkoval tak, že jsme jej bez problémů našli. Kdyby tak neudělal, mohli bychom mezi těmi desítkami autobusů ještě chvíli pohledat. Měli jsme ještě nějaký čas do odjezdu, tak jsme vyrazili na poslední průzkum prostoru cíle. Závodníci pořád dojížděli ve velkém počtu, už za umělého osvětlení, asi 5 hodin po mém dojezdu. Je neuvěřitelné, jak se na 90 kilometrech celé pole roztrhá a roztáhne.

Dojezd do cíle v Moře

Celý závod byl pro mě skvělý zážitek. Naprosto perfektní počasí, krásná trať (zejména prvních 40 km) fascinující předstartovní hemžení lidí, nepromazal jsem, předjel jsem neuvěřitelnou spoustu lidí, což je příjemnější, než být předjížděn. Taky jsem byl hodně rád za to, že mě závod moc nevyřídil a že už tento týden dál normálně trénuju. Jedinou nevýhodou bylo prodírání dopředu mezi závodníky, kteří nebyli ochotni uhýbat. Rozhodně bych si chtěl Vasák zkusit někdy znovu, ale pokud možno, z nějaké lepší startovní pozice.